OBĚTI ČESKÉ JUSTICEDopis advokátovi

Babička mi vždy říkala, že každý člověk, a to bez ohledu na to, zda věří či nevěří v Boha, má svého anděla strážného. A že každý člověk, když se dostane do těžké životní situace, ho může poprosit o pomoc a on mu pomůže. Já toho svého prosil o sílu a o to, aby se „Můj deník 1“ dostal do spisu. A on mě vyslyšel.

Vzhledem k tomu, že jsem doktora Svobodu viděl pouze jedenkrát, a to hned na začátku asi druhý den mého uvěznění, tak jsem si s doktorem Keprlou domluvil heslo „VŠE OK,“ které mi doktor Svoboda ve vazební věznici řekne jako takovou jistotu, že je to opravdu on a dopis advokátovi tak dám správnému člověku. Možná, že to zní šíleně, ale po tom všem, co jsem tady zažil od doby mého uvěznění, už nevěřím nikomu a ničemu.

4. 7. v pondělí. Tento den mě odvedli za doktorem Svobodou, kterému jsem měl podle naší dohody předat dopis advokátovi. Oni neměli sebemenší podezření, že bych něco pronášel, a tak mě ani nekontrolovali. Když jsem ho uviděl, zdál se mi povědomý, ale zcela jsem ho nepoznal. Začali jsme se bavit a on mi říká, že si přišel pro dopis. Ptám se: „Neříkal vám doktor Keprle, že mi máte něco říct?“ a on odpovídá: „Ne, neříkal.“ Dostal jsem podezření, že to možná nebude on. Myslel jsem, že je to nějaký policista z útvaru ÚOOZ, který mi chce lstí vzít dopis. I to, že mě vůbec nekontrolovali, mi bylo v té chvíli podezřelé. Poprosil jsem ho o doklady, on mi ukázal občanský průkaz a průkaz advokáta. Bude to znít šíleně, ale v tu chvíli jsem si opravdu myslel, že je to policista, a ne doktor Svoboda. Domníval jsem se, že dokonce zfalšovaly doklady. Protože jsem nepochyboval o tom, že doktor Keprle by naše domluvené heslo doktorovi nevyřídil. Dal jsem mu tedy falešný dopis, který jsem měl připravený mezi dopisy od své přítelkyně a nechal se odvést zpátky na celu. Ten falešný dopis jsem měl připravený, kdyby mě kontrolovali a nechtěli mi dovolit předat dopis advokátovi, tak bych si tenhle nechal vzít a ten pravý bych pronesl v tom bloku na kreslení, měl jsem to promyšlené. Ale tím jsem si sám na sebe „ušil bič“ a udělal ze sebe blázna! Nevěděl jsem, jak jsem se o sedm dní později dozvěděl od doktora Keprleho, že mu naše heslo zapomněl vyřídit a že si mi tímto omlouvá. Musel jsem se smát, protože po tom, co jsem všechno zažil, kvůli naší špatné domluvě mi ani nic jiného nezbylo.

Sotva jsem se vrátil zpátky na celu a oni zjistili, že mám doktoru Svobodovi předat nějaký dopis (hlavně, že policie tvrdí, že rozhovory s advokátem nejsou odposlouchávány) mi začalo doslova sedmi denní peklo. Následovala prohlídka cely, při které nic nenašli, posléze přišel velitel se slovy: „Okamžitě všechno zabalit a jdeme do skladu, ve čtvrtek jedete eskortu.“ Tady musím podotknout, že bylo pondělí a vždy když někdo jede eskortu ve čtvrtek, tak odevzdává věci ve středu. A hlavně jsem původně ani nikam jet neměl. Oni tuto cestu pak zamaskovali tím, že jsem jel na nahlížení do spisu na Ruzyň (o tom více v „Nahlížení do spisu). Takže mi bylo hned jasné, že je to účelové, aby zjistili, jestli mám ještě nějaký dopis u sebe. Já si vše sbalil a dopis jsem si strčil do ponožky. Oni mě odvedli do skladu a řekli svléknout, že mi dají civil. Už mi bylo jasné, že dopis neukryju, když jsem se svlékl a uviděli dopis, zůstali jako zaražení. Jako by říkali: „On má opravdu, nějaký dopis, ten se nesmí dostat ven.“ Bylo jim jasné, že tam může být naprostá pravda o tom všem, co se mi ve věznici stalo a co jsem prožil.

Když jsem odevzdal věci a převlékl se, tak mě zase odvedli zpátky na celu. Samozřejmě dělali jako by se nic nestalo. Na dopis nereagovali, ale jejich oči je prozradily. Když jsem byl zpátky na cele, tak mi pak přinesli oběd. Já už věděl, že v jídle je nějaký uspávací prostředek. Věděl jsem to na základě mé zkušenosti z Brna. Když jsem chtěl advokátovi předat úplně první papíry o tom, co se stalo v Brně. Asi dva dny před tím než advokát přijel, tak mi můj spoluvězeň udělal vitamín C a říká, ať ho vypiju. Když jsem ho vypil, tak se mě ptá: „Vypil si to všechno?“ Tenkrát mi vůbec nedošlo, ani mě vůbec nenapadlo, že by tam něco mohlo být. Ráno jsem se probudil a dopis, který jsem měl celou dobu v kalhotách, byl ze strany proříznutý. Bylo mi hned jasné, že ho četli. Takže jsem byl už poučen nic nejíst nic nepít. Bylo mi jasné, že tentokrát, už by mi ho neprořízli, ale rovnou vzali. Kdo by mi dosvědčil, že mi ho vzali? Nikdo! Takže jsem zahájil nedobrovolnou hladovku. 5. 7. v úterý viděli, že nic nejím, tak zase zkusili starou dobrou, metodu „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.“ Kuchař přinesl jídlo a já řekl: „Nebudu jíst.“ Kuchař tedy jídlo vzal a chtěl ho dát zpátky do vozíku, v tom mu chytil ruku velitel. (Silnější postavy okolo 50 let, 170 cm vysoký s knírem). Dal mu ji s jídlem zpátky na bufet a strčil hlavu do okénka. S milým hlasem říká: „To je ale kašička a řízeček.“ Odpovídám: „Nebudu jíst.“ Večer jsem šel spát, a najednou jako by mě něco probudilo asi ve tři ráno. Za dveřmi slyším, jak neslyšně někdo stojí za dveřmi a dívá se do cely. Na chodbě bylo zhasnuto, abych neviděl světlo. Ten člověk tam nebyl sám. Dívali se asi deset vteřin a pak mi došlo, že pozorují, jestli opravdu spím. Mezi třetí až čtvrtou hodinou ranní je nejtvrdší spánek a oni chtěli tohoto využít. Okamžitě jsem se zvedl a začal chodit po cele. Říkám si v duchu: „Už nebudu spát.“ Ráno se otevřelo okénko bufetu a tam se mě ptá velitel, jestli budu snídat. Já říkám: „Nebudu vůbec jíst, dokud nepředám dopis advokátovi.“ „Ale to je nektarinka, ovoce“, odpovídá mi. Hned jsem si vzpomněl na pohádku o Sněhurce a otráveném jablku. Bylo mi jasné, že nektarinka je napíchaná nějakým uspávadlem. Tady chci upozornit, že mi nemohli vzít dopis z rukou, protože to by bylo porušení mého jediného práva, co tady mám. Ale pokud by mi dopis z cely zmizel a já nebudu vědět, kdo mi jej vzal, tak bych s tím nemohl nic dělat. Neměl bych konkrétního viníka.

Už jsem měl toho dost a začal jsem vykřikovat, že policie zfalšovala občanský průkaz mého advokáta a jeho právnický průkaz a podobné nesmysly. V té době jsem samozřejmě ještě nevěděl, že doktor Keprle zapomněl vyřídit naše heslo: „Vše ok.“ Takže jsem byl jako šílenec a oni mě v tom ještě utvrzovali. Stoupli si před mou celu dva velitelé a říkají: „No oni toho právníka asi nepustili, že neměl v pořádku papíry no, to si bude muset napsat žádost do věznice.“ Po obědě za mnou přišel nějaký velitel a říká: „Takže jste oficiálně zahájil hladovku, jo?“ Já říkám: „Já nejím, protože bych nechtěl, já mám hlad a chci jíst, ale vím, že v tom jídle je uspávací látka, tak proto nejím, dokud nepředám dopis advokátovi, nebudu jíst.“ Na to on nereagoval a říká: „No, oni ho nepustili toho právníka, protože nemá asi v pořádku papíry.“ Tady chci upozornit, že jsem si celou dobu myslel, že pravý právník nebyl vpuštěn a na to oni hráli. Já říkám: „Má.“ On říká: „Tak proč ten dopis nepošlete poštou?“ Já se začal smát a říkám: „To jako, že vám ho mám dát dobrovolně do ruky jo?“ On zabouchl bufet a odešel.

V noci jsem vůbec nespal, protože jsem měl strach usnout. Říkal jsem si, že se vyspím druhý den v eskortě. Ale s tím počítali i oni. Když nás vedli do autobusu druhý den 7. 7. ve čtvrtek. Velitel eskorty říká: „Sedněte si na předem určené místo, které vám ukáže velitel.“ To se ještě nikdy předtím nestalo. Když jsem šel do autobusu, tak mě velitel posadil úplně dozadu před klec. Do klece za mnou posadil nějakého vězně se slovy: „Tady budete mít větší pohodlí.“ Vedle mě posadil nějakého hubeného vězně. Byl to jiný autobus, než jakým jsem vždy jel. Vedle naší dvousedačky už nebyla další dvousedačka, ale klec. Takže jsme my tři vyčnívali dozadu. (Nakreslím plánek autobusu a přiložím k „Mému deníku 2). Vedle nás už nikdo neseděl. Vedle do klece dali člověka, který dělal rozruch. Jakmile jsme vyjeli z věznice, tak ten člověk se začal chovat zcela nepříčetně. Začal vyvádět a všichni vězni se tomu smáli. Velitelé eskorty s tím vůbec nic nedělali a nechali volnou zábavu. To se ještě předtím nikdy nestalo. Já jsem se okamžitě odsunul od klece a začal jsem pozorovat toho vězně v kleci a toho vedle mě. Pozoroval jsem je asi pět minut a oni mi nevěnovali žádnou pozornost. Každý normální člověk, bez špatného úmyslu, by řekl: „Co je, proč se na mě díváš?“ Ale oni vůbec nic. Najednou mi to došlo. Oni čekají, potom, co jsem dva dny vůbec nespal, že se opřu o klec a usnu. Ten v kleci mezi tím, co budu spát, mi píchne injekci s uspávací látkou a vězeň vedle mě mi sebere dopis z bundy. (Zapomněl jsem uvést, že dopis jsem měl samozřejmě u sebe a i přesto, že bylo dvacet pět stupňů, jsem měl oblečenou bundu a v ní dopis pro advokáta.) Vězeň v kleci vedle naší dvousedačky, jež se jevil svým chováním zcela nepříčetně, měl vyvolat rozruch, kdybych náhodou injekci ucítil a začal vyvádět. Když jsme se blížili do Jiřic, tak ten vězeň v kleci za mnou začal být nervózní, protože už mu nezbývalo moc času a nahnul se na okraj klece a něco schovával v klíně. Mě už bylo jasné, že musím okamžitě pryč z místa, tak jsem toho vězně, co seděl vedle mě, odstrčil a stoupl jsem si do uličky a říkám veliteli: „Chce se mi zvracet, musím dopředu.“ On se na mě díval a pak když jsem naléhal, mi povolil se posadit dopředu místo jiného vězně, který šel na mé místo dozadu.

Když jsme dorazili do Jiřic, tak tito dva vězni byli puštěni z autobusu přednostně. Až deset vteřin za nimi ostatní vězni. (Při eskortě, když se dorazí na místo tak jsou vždy dva vězni posláni ven předčasně, aby vyndali vaky vězňům ze zavazadlového prostoru, a teprve potom jsou ostatní vězni vypuštěni také ven. Ale tito dva vězni, co vyndávají vaky, jsou vždy vybíráni z předních sedadel autobusu a nikdy ne z úplně zadní části, a ještě k tomu, když je jeden z nich v kleci. A taková náhoda, že by si vybral velitel zrovna tyto dva vězně, neexistuje. Ostatně já na náhody nevěřím). Bylo jasné, že někdo na ně čekal venku, komu měli dopis předat. Jakmile jsem odevzdal svůj vak, přečetli moje jméno a otevřeli čekací celu. Všiml jsem si, že na dveřích je napsaná Příbram, ale já měl jet na Ruzyni, tak to říkám veliteli a on na mě hrubým hlasem: „Tak snad vím, kam Vás dávám.“ V čekací cele už byli dva vězni. Jeden v civilu a druhý už v obleku pro odsouzené. Bylo mi to divné, protože vazba a odsouzení se má držet odděleně. Do čekací cely ale začali chodit další a další odsouzení. V cele bylo najednou okolo 25 vězňů, jak odsouzených, tak ve vazbě. Dokonce byl mezi nimi i můj spoluvězeň Vláďa Lakatos, se kterým jsem byl na cele v Litoměřicích. Všichni začali hrozně kouřit a motat se kolem mě. Dostal jsem strach a okamžitě jsem si stoupl zády ke zdi hned u katru. Oni na mě neustále hovořili: „Tak běž k oknu, když ti kouř vadí, pojď si sednout mezi nás, sundej si tu bundu, musí ti být horko.“ Narušovali mi můj osobní prostor a já jim pořád sledoval ruce, jestli v nich něco nemají, co by mi nenápadně píchli. Dokonce jsem dvakrát zazvonil na bonzák, že jsem astmatik, nemůžu tak dýchat, že omdlím a pokaždé mi velitel řekl: „Všechny cely jsou takto přeplněné, dokonce i více než tady.“ Já ho prosil, abych se mohl alespoň na chvilku vydýchat venku, ale i to bylo zamítnuto. Chtěli mě tam schválně nechat. Byl jsem tam asi tak dvě hodiny. Celou tu dobu přitlačený zády ke zdi. Když pro mě přišli, bylo to jako vysvobození. Eskorta na Ruzyň proběhla v pohodě, poté mě posadili na kopku.

Zanedlouho pro mě přišel velitel a odvedli mě do nějaké místnosti. Tam už na mě čekali dva velitelé, kteří začali s prohlídkou. Jeden z velitelů mi říká: „Podejte mi tu bundu, já ji prohlídnu.“ A já jsem z bundy vyndal dopis pro advokáta a než jsem cokoliv stačil říct, tak mi ten velitel (mladý kluk okolo 25 let, 180 cm vysoký, sportovní postavy) bez jediného slova vytrhl dopis z ruky a rychlými kroky běžel pryč. Já jsem reflexivně zareagoval tak, že jsem k němu přiskočil a pravou rukou jsem ho chytil za rameno, tím jsem ho zastavil a levou rukou jsem mu vytrhl dopis z ruky. V tom mě chytil druhý velitel za oblečení a přitlačil mě ke zdi. Já se vůbec nebránil. Velitel říká: „Co to děláte?“ a já odpovídám: „Tohle je dopis pro advokáta, to mi nemůžete vzít, jestli mi ho vezmete, tak si napíšu Vaše čísla a nahlásím to.“ Nějaký další velitel s výsměšným tónem v hlase mi sděluje: „Tady je moje číslo, tak si ho klidně zapiš.“ Najednou kolem mě stálo šest velitelů. Já jsem se tomu veliteli, co mě držel za oblečení u zdi, vytrhl a běžel jsem na konec místnosti za stůl a říkám: „Porušujete mé jediné právo, co tady mám, a to je předat dopis advokátovi, jestli ten dopis chcete, tak si ho budete muset vzít násilím, protože já vám ho dobrovolně nedám.“ A oni věděli, že semnou po zlém nehnou, a tak zavolali nějakého nadřízeného v civilu. On přišel a milým hlasem říká: „Co se děje?“ Moc dobře věděl, co se děje. V místnosti s ním zůstal jeden velitel, který hrál toho „zlého poldu“ a ten v civilu byl zase ten „hodný polda“. Ten zlý říká: „Ta obálka je podezřele zalepená, kdoví, co v ní je, musíme ji rozbalit a podívat se do ní.“ Já jsem byl samozřejmě proti. Ten hodný pak tomu zlému říká: „Běžte pryč, já si tady s pánem promluvím.“ A on odešel. Tady zase přišla metoda „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.“ On mi říká: „Musíme se nějak domluvit a tuto situaci vyřešit.“ Já jsem souhlasil a dodávám: „Klidně Vás tu obálku nechám prohmatat, ale z ruky Vám ji nepustím.“ On na mě dále zkoušel, ať se nebojím a dopis mu klidně dám do ruky, že mi s ním neuteče. Já si pořád trval na svém. Když viděl, že semnou nehne, tak nakonec souhlasil, obálku prohmatal a říká: „Tady je něco podezřele tvrdého.“ Samozřejmě, že nebylo. A pokračuje: „Tak pojďme do mé kanceláře, tam dopis rozbalíme a já se ujistím, že v obálce nic není a já Vám dám novou obálku a vy to zase zalepíte, mě nezajímá, co je v dopise napsáno.“ A já na to říkám: „Vás možná ne, ale ÚOOZ určitě ano.“ Bylo mi jasné, že to zajímá všechny, protože měli strach, abych nesepsal jejich nezákonné praktiky, co mi dělali. Také jsem věděl, kdybych u něj v kanceláři dopis rozbalil, tak by přestal být dopisem pro advokáta a dopis by mi vzali klidně i násilím. Na to odpovídám: „Jediné, co na důkaz toho, že tam nic jiného není než papír, mě vezměte na celu a zavřete dveře a já Vám okýnkem bufetu ukážu, že tam nic jiného, než papír není a dopis rozbalím a pak si ho přendám do jiné obálky.“ To se mu moc nelíbilo a říká mi: „Víte, že když budeme chtít, že Vám dopis, stejně vezmeme. A já říkám: „Já to vím, ale budete muset násilím.“ Na to on odchází a říká: „No, jak chcete, já to nechám na velitelích, ať si tohle rozhodnou sami.“ Zřejmě čekal, že ho zastavím, ale já mlčel. Odešel, zhruba tak na jednu minutu a radili se co semnou. Já mezitím čekal v místnosti sám a prosil svého anděla strážného, ať mi dopis nevezmou. Po minutě přišel nějaký velitel a říká: „Pojďte“. Byla to neskutečná úleva.

Odvedli mě na celu ve čtvrtém patře na trestní oddělení. V cele byly přivrtané, židle, stoly, atd. Zde na mě čekali dva spoluvězni. Pokud bych je měl popsat, tak je přirovnám k legendárním postavičkám „Pat a Mat,“ nemyslím to urážlivě, ale jak přede mnou maskovali určité věci a hráli, že jídlo je v pořádku, bylo chvilkami až komické. Když jsem přišel na celu, tak se jich ptám, co je to za celu, že vypadá nějak jinak, než jsem doposud viděl. A oni říkají: „Tady jsi na trestném oddělení, tady dávají lidi za trest, třeba když někdo napadne policajta nebo má vysoký paragraf.“ To s vysokým paragrafem je nesmysl, ale to s tím policistou mi zůstalo v hlavě. A říkám si: „Možná jako trest, že se jim nepovedlo mi vzít dopis pro advokáta, si vymysleli, že jsem toho policistu, co jsem mu vzal, vytrhl dopis z ruky, napadl“. Samozřejmě vše ukáže čas, teda pokud policie zase neudělá narychlo opatření proti tomu, co píšu, jako například to, že mám vzorné chování z věznice i přes to, jak popisuju spoluvězně provokatéra. No nic, zpátky k „Patovi a Matovi“. Večer mi jeden z nich říká - jmenuje se Palát a druhý Kokouč - „Ty asi dnes nedostaneš jídlo, tak to budeš muset vydržet do zítra“. Já říkám: „V pohodě, v pohodě už nejím 4 dny, tak to určitě vydržím“. Večer přivezli večeři a Palátovi dali porci navíc a Palát říká: „Ten kuchař je můj kámoš a on mi vždy dává porci navíc“. Dělal hodného. Od té doby už žádnou porci navíc nedostal. Já samozřejmě věděl, že je to jejich další trik, jak mě uspat. Jídlo jsem odmítl. On ho na důkaz, že mu nic není, snědl a říká: „Jsem nějaký unavený, asi si vezmu prášek na spaní a půjdu spát“ a předstíral, že si něco bere. Za 30 - 40 minut byl úplně tuhý. Spal až do rána. Druhý den jim začali nosit nějaké prášky, prý na spaní. Tyto prášky vždy jedli po jídle, potom, co si rozdělili mojí porci jídla. Bylo to fakt chvilkama až komické, jaké podávali herecké výkony. Takhle to pokračovalo další 3 dny, až jednou jeden z nich ten prášek nechal v noci na stole, na časopisu. Kokouč to byl. On ho totiž po obědě nepoužil a říká: „jsem unavený, půjdu spát“. Spal 4 hodiny. Taky si myslím, že už ty prášky nechtěl brát, protože mu bylo 52 let a podle mě to asi nebude moc dobré na jeho srdce. Protože oni vždycky po jídle trochu klimbali, a když si vzali prášek, tak jako zázrakem se probrali. No tak jsem využil situace a prášek jsem mu vzal a dobře ho uschoval. Jednou bude možnost zjistit, co to je. Asi něco povzbuzujícího, aby to zrušilo účinek uspávací látky. Ráno ho začali oba hledat až moc. A já jim říkám: „Třeba spadl na zem“. A oni hned hledali na zemi. V neděli konečně dorazil můj advokát, doktor Keprle, a já mu předal dopis. Když mi sdělil, že zapomněl doktorovi Svobodovi  říct naše heslo „vše OK“, tak - jak už jsem uvedl - začal jsem se smát. Protože to, co jsem kvůli němu vytrpěl, bylo šílené. Nejedl jsem 7 dní.