Vězeň Provokatér

Když jsem se vrátil z Brna tak mým dalším trestem za napsaný papír (co se mi stalo v Brně) byl tento vězeň. Říkal mi, že je prý schizofrenik. Svěřil se mi, že první tři-čtyři roky byl v pohodě a poté to začalo. Na cele mě provokoval tím, že se mi začal smát a vrážet do mě.  Mě bylo hned jasné, že to je další trest za Brno, že mě chtějí vyprovokovat, abych ho napadnul a tím by o mě napsali, že jsem agresivní člověk, aby to korespondovalo s mým posudkem od psychologa, který měli v plánu.  Když viděl, že na to nereaguji tak si třetí den bez dovolení začal půjčovat mé věci. Tento den se nám také stalo, že se rozbila páčka na záchod a začala vytápět naši celu. Zmáčkl jsem bonzák a k cele přišli dva velitelé. Přes dveře cely slyším, jak jeden říká tomu druhému úsměvně: „Co se asi stalo?“ a ten druhý mu odpovídá: „Asi se už poprali.“  Věděl jsem, že musím z cely pryč. Začal jsem psát žádosti. Že jsem nekuřák, tudíž chci do nekuřácké cely. Věděl jsem, že když si budu na spoluvězně stěžovat, tak to k ničemu nebude. Všechny moje žádosti byly k ničemu. Dokonce jsem to říkal při výdeji stravy jednomu veliteli. Slíbil mi, že to zařídí. Nic nezařídil.

Jednou se dokonce otevřelo okénko bufetu a sestra mému spoluvězni říká: „Máte žloutenku typu C, hlavně si od nikoho nepůjčujte holítko nebo břitvy.“ Jakmile odešla, chtěl půjčit holítko. Věděl jsem, že žádnou žloutenku typu C nemá, že to je zase forma trestu, abych měl obavu, že se tak v malé místnosti od něho nakazím.

Čtvrtý den můj spoluvězeň začal jíst bez dovolení mé jídlo, co jsem dostal balíkem od mamči a poté co jej rozžvýkal, vyplivl ho se slovy: „Co to je za hnus to tvoje žrádlo.“ Věděl jsem, že na to čekají, až vybuchnu, tak jsem mu říkal: „Jestli se chceš prát tak začni, já se budu bránit, nechci problémy.“ On chtěl, ať ho napadnu já. Na to čekali. Večer jsem toho měl fakt plné zuby. Dvacet čtyři hodin denně v malé cele s člověkem, co Vás neustále uráží, směje se Vám, jí Vaše jídlo a pak ho vyplivne, je moc. A tak mu říkám: „Prosím tě, jako chlap chlapa, už toho nech, mám toho dost.“ On se začal smát a vykřikovat z okna: „Co je to za chlapa, on mě prosí!“. To už jsem věděl, že to neskončí, dokud se něco nestane. Ale ještě jsem to vydržel. Pátý den ráno, když se vracel z vycházky, tak slyším, jak si s nějakým velitelem za dveřmi šeptají. On říká: „Tohle nikdo nemůže vydržet.“ Ten velitel ho nějak naváděl a povzbuzoval. Pak otevřeli dveře od cely a strnuli jako dva kameny. Já stál u dveří a jim se honilo hlavou, jestli jsem jejich rozhovor slyšel.

Znáte to, že vydržíte všechno a pak Vás už stačí jen popíchnout. Ten vězen si zase půjčil bez dovolení moji propisku. Taková banalita. Já jsem mu ji vzal z ruky a chtěl jsem ho upozornit, že je to naposledy, co si něco půjčil bez dovolení. Než jsem stačil cokoliv říct, tak se postavil a dal mi facku. Asi už toho měl po těch pěti dnech sám dost, jak pořád na nic nereaguji a čekal na jakoukoliv mou reakci. Já jsem mu to reflexivně vrátil pěstí. Nebyla to žádná velká rána, taková „prober se“. A on se začal se mnou prát. Já jsem se tak po dvou až třech vteřinách uklidnil a bylo po všem. Jen jsem ho držel, než se uklidní.  Říkal jsem mu, že mu nechci nic udělat. Po chvíli se mu začal dělat monokl, prohlížel se v zrcadle a říkal mi: „Ty budeš mít průser,“ a po chvilce říká: „Neboj, já to na tebe neřeknu.“ Další den všichni dělali, jako by nic a přestěhovali mě do jiné cely. Dostali, co chtěli.

Další článek >>