OBĚTI ČESKÉ JUSTICEPsychiatrie
Dne 11. 12. 2015 mě ve vazební věznici v Litoměřicích odvedli do cely 301. Tam už na mě čekali čtyři spoluvězni, tři Češi a jeden Vietnamec. Jarolím, Luboš D., Ladys (přezdívka) a na poslední jméno si již nevzpomenu. Hezky mě uvítali, hned přijali do kolektivu a začali hrát naučenou hru (více v „Podvodné metody policie“ – „Profesionální vězni“).
Asi po 10 – 14 dnech jsem na cele začal psát dopis pro advokáta s tím, že ho předám osobně, až za mnou dojede do věznice. V té chvíli, když jsem dopisoval dopis, se okolo mne, začali motat moji spoluvězni a s pomocí naučených metod se mě snažili od dopisu neustále odvádět. V té chvíli se otevřely dveře cely a velitel říká: „koupání“, i když tento den nemělo být. Já jsem již tušil, že mají asi zájem zjistit obsah dopisu, proto jsem nešel. Ale oni to nevzdávali a po chvíli přišel opět velitel a říká: „Pojďte, musíte se mnou na rentgen.“ Šel jsem a dopis jsem si vzal s sebou. Na to hned reagoval Luboš D. a říká: „Tak ten dopis nech u mě ve skříňce a já ti dám můj zámek a všechny klíče od něho si vezmeš s sebou, oni nám do skříněk nemohou lézt.“ To už mi bylo opravdu divné a dopis jsem si vzal s sebou. Když nám přinesli večeři, nechal jsem dopis položený na posteli a šel se najíst. Spoluvězeň Jarolím se mi kolem mého dopisu pro advokáta začal zase motat a ostatní se snažili odvést moji pozornost u stolu. Periferně jsem ale viděl, jak Jarolím stojí u mé postele nad mým dopisem pro advokáta a získal jsem podezření, že v ruce drží miniaturní fotoaparát a pořizuje fotografie. V té chvíli jsem na něho vyletěl a od dopisu ho odehnal. Všichni čtyři na mne koukali a snažili se situaci zachránit, že žádný foťák nemá atd. Zeptal jsem se jich: „Vy jste policajti nebo co?“ Snažili se tuto situaci zahrát do outu, udělat z toho legraci a říkali, že policajti jsou a pak opět, že nejsou. Ale já už věděl své. Večer dorazil můj advokát a já jsem mu celou situaci vylíčil. Advokát mi řekl: „No, to vám dali na celu policajty, tak sepíšeme stížnost a žádost o prošetření.“ Já jsem souhlasil. Také jsem si všimnul, že ze stropu vylézají dva černé kablíky a na konci jsou rozšířené. Vypadalo to, jako čočky od minikamery. Když jsem se na strop díval a ptal se spoluvězňů, co to je, tak dělali, že nic nevidí. (Později ale tyto minikamery byly nahrazeny něčím podobně vypadajícím. Ale na první pohled bylo vidět, že už to není to, co tam bylo před tím. To bylo ve fázi, když ze mne začali dělat blázna.)
Po tom, co můj advokát upozornil na to, co se stalo na cele a zaslal žádost o prošetření, mě odvedli za primářkou Palachovou. Přišel jsem k ní, slušně pozdravil a podal jí ruku. Ona mi také podala ruku, ale jako leklá ryba a ani se na mě nepodívala. Už jsem věděl, že ke mně nebude zcela upřímná. Řekla mi, proč přišla a já jsem jí chtěl vyprávět, co se stalo, ona mě přerušila a hned mi řekla moje příznaky, aniž by si mě vyslechla. Povídá: „To máte halucinace a slyšiny z drog (věděla totiž ze spisu, kde jsem uváděl, že občas na párty beru kokain). Když jsem dorazil do věznice, žádné drogy v krvi mi nenašli, beru občas jedenkrát za měsíc na párty kokain,“ reagoval jsem na její zdůvodnění mého stavu. „To vůbec nevadí, že vám v krvi nic nenašli, to se občas stává,“ stále si trvala na svém. Poté se podívala na občanské průkazy mých spoluvězňů a prohlásila: „To jsou nějací noví, ty vůbec neznám.“ A tím ukončila náš rozhovor, poté mě dozorci odvedli zpět do cely. Žádná kontrola a prověření toho, co se stalo, neproběhlo.
Druhý den za mnou přišli dva velitelé, abych podepsal nějaký papír. Řekl jsem, že ho odnesu advokátovi a velitelé řekli: „K advokátovi vám ho nedáme.“ Reaguji: „Tak v tomto případě nepodepíšu.“ Byl to papír, jež potvrzoval, že kontrola proběhla, nic nenašli a souhlasím s odjezdem do Brna do psychiatrické léčebny na léčení. Nakonec i proti mé vůli mě tam stejně odvezli. V Brně probíhalo léčení asi tím způsobem, že mě přivedli za primářem psychiatrie v té nemocnici a ten mi prakticky řekl, ať si rozmyslím, co říkám a že blázna udělá z toho, o kom to řekne a odešel. Pociťoval jsem strašnou beznaděj, že si semnou můžou dělat co chtějí a říci o mě co chtějí a já s tím nic nenadělám. Pak, když mi podstrčily všechny papíry, co chtěli, tak se mě chtěli zbavit a dali mi podepsat revers (k tomu uvádím více v kapitole „Podstrčené papíry v bodě 2“). Já jsem odmítl, říkal jsem si totiž, že když tam zůstanu, tak o mě přece nemohou napsat, že jsem blázen. Jsou to přece doktoři. To jsem se velice pletl. Léčba probíhala následujícím způsobem: Jeden pohovor s primářem a jeden pohovor s doktorkou. Ani jeden se mě nezeptal, co se stalo. Přece kvůli tomu jsem tam byl. Každé ráno jsem se snažil primáři vysvětlit, že blázen nejsem, ale bylo to k ničemu. Jednou se mnou hovořila doktorka, která se mnou dělala vstupní pohovor a já jí s takovou beznadějí v hlase říkám: „Doktorko, já fakt nejsem blázen.“ „Tohle by přesně blázen řekl,“ odpověděla mi. „Dobře, tak jsem tedy blázen,“ reaguji. „Tohle by blázen neřekl,“ řekla doktorka a odešla, bylo vidět, že je jí to krajně nepříjemné, to co se mnou dělají. Cítil jsem z ní, že má dobré srdce. V Brně jsem byl jeden měsíc a celou dobu mi dávali nějaké dva prášky a rozdrcený prach na lžičce. Nevím, co to bylo, ale byl jsem po tom zcela dezorientovaný a pořád jsem spal.
Jeden měsíc utekl jako voda a i přes mé přesvědčení, že doktoři mají lidem pomáhat a neříkat o nich lži, ze mě udělali blázna trpícího halucinacemi a slyšinami a odvezli mě zpátky do Litoměřic. Tam mě po sedmi dnech odvedli k primářce Palachové a ta mi vítězným hlasem povídá: „No tak vidíte, další psychiatr o vás prohlásil, že máte halucinace.“ „I přesto se tu všechno stalo, to mi nikdo nevymluví,“ reaguji. A ona říká: „No to já vím, že Vám to nikdo nevymluví.“ a dál pokračuje: „Prosím vás, my všichni ty kluky, co s vámi byli na cele, dobře známe, a to žádní policajti nejsou.“ Tady chci podotknout, že před měsícem, říkala, že je vůbec nezná a po měsíci je všichni dobře znají. Už jsem toho měl dost a říkám: „Pokud se někde ten dopis advokátovi objeví, tak to bude důkaz, že mám pravdu a tohle všechno o mě jsou jen nesmysly.“ To jí úplně rozčílilo, a jak se vítězně opírala o židli, tak se ke mně nahnula a povídá něco v tom smyslu, přesně si to už nepamatuji, že ať si rozmyslím, co říkám, že budu ještě mluvit s dalšími psychiatry. Naznačovala mi, že by to pro mě nemuselo být dobré (jak se později ukázalo, tak to nebyla jen planá výhrůžka, protože mi psychiatr Kubala společně s psychologem Balíkem upravili psychologický posudek pro soud). A pak ironicky sdělila velitelům, co mě přivedli, ať mě odvedou a dají mi na celu nějaké policisty.
Byl jsem zrovna na cele se spoluvězněm provokatérem. Poté mi začalo pořádné peklo. Hned, co mě odvedli na celu, za mnou přišla sestra, která sdělovala, že můj spoluvězeň má žloutenku typu C (To je podrobněji popsáno ve „Vězeň provokatér“). Sestra mi příjemným hlasem povídá: „Tady vám paní doktorka předepisuje nějaké léky, uvidíte, že se vám po nich uleví.“ Já jsem odmítl a ona reaguje: „No jak chcete, vy budete mít problémy.“ A bouchla bufetem. Musím říci, když jsem byl na cele s Petrem Slyšínem, tak mě zlomili a říkám mu: „Už toho mám dost, půjdu za ní a řeknu jí, že se mi to zdálo, už nechci problémy.“ (To je později v období, kdy popisuji situaci v „Ostatní spoluvězni“). Myslel jsem, že to tím skončí, ale to jsem se pletl. Tak mě odvedli za Palachovou a ona na mě příjemným hlasem mluví: „Tak vám ty léky snížíme, co berete a jak se cítíte, je to už lepší?“ (Oni mě totiž nutili jíst nějaké léky. Vždy jsem musel před sestrou nebo velitelem zapít a pak ukázat pusu). Hrála, že mě léčí, já jsem moc nereagoval a odešel jsem do cely. Pak mě vodili, ještě za jinou psychiatričkou a ta mi dávala podepisovat nějaké léky. Já už jsem se nebránil, chtěl jsem mít klid. Byla to strašná beznaděj, že s tím nemůžu nic udělat. Pak si ještě pamatuji, že na Ruzyni mě zavolala psycholožka a taky jsem jí chtěl podat ruku a ona mi ji ani nepodala. Začala se semnou bavit v tom smyslu, zda trpím sebevražednými sklony. Jsem zvědavý, co ze mě udělají za člověka u soudu.